Březen 2016

Fire in my soul: Chapter 1

20. března 2016 v 18:03 | *Em* |  Fire in my soul
Malý plamínek ohně mě hřál do prstů. Kdykoliv jsem lusknul, tak zhasl a s dalším lusknutím se zase rozsvítil. Člověk by řekl, že když to umíte už od narození, tak že vás to brzy omrzí, ale mě ne, mě to nikdy neomrzelo. Oheň mě vždy táhnul k sobě. Jako by mi našeptával, ať s ním splynu a sám se tak stanu mohutnou rudou září.
Slunce akorát zapadalo, když se paní Jasonová vracela po příjezdové cestě zpátky do svého sídla. Sledoval jsem jí každý den. Vždy jsem obdivoval, jak každý den ve stejnou dobu vyjde z auta a z domu se vyřítí tři děti, aby jí běžely obejmout. Záviděl jsem jim to. Já si na svoje rodiče nevzpomínal, prý se mě zřekli, když jsem byl ještě dítě. Teď jsem žil s mojí pratetou. Byla už stará a nikdy mi neřekla víc než pět slov, tedy ne, že by mi to vadilo. Občas mi dala nějakou tu korunu, abych si mohl koupit nové boty a nechodil v děravých nebo mi strčila do ruky nákupní seznam. Sice jsme toho moc neměli, ale mě to stačilo. Jen mi chyběla společnost někoho, kdo by se ke mně choval tak, jak se k sobě chovali Jasonovi. Moje prateta totiž city nikdy najevo nedávala. Kromě toho si myslím, že mi nikdy neodpustila, že to kvůli mně jí nikdy moje matka nepřijela navštívit.
Jakmile se setmělo, tak jsem vylezl z postele a hodil na sebe mikinu. Proskočil jsem oknem a po stromě se spustil na trávník. Mohl bych to sice vzít dveřmi, protože mojí pratetě by to bylo úplně jedno, ale tohle bylo jak říkajíc stylovější. O pár bloků dál už na mě čekal můj nejlepší kámoš Jerry. Byl to tak trochu podivín, vlastně stejně jak já. Každý večer jsme se vyplížili ven a vymýšleli kraviny jak se zabavit. S Jeremym jsme tvořili dvojku místních "škůdců", jak by nás nazvala jeho matka. Měli jsme na kontě pár vylomenin jako třeba sprejerství, ničení veřejného majetku a samozřejmě žhářství. Nikdo ale nevypadal, že by to měl v plánu řešit. Jen si ukazovali prsty a drželi svoje děti od nás co nejdál.

Neříkám, že mi tento život vyhovoval, ale alespoň jsem měl pocit, že mám nějakou vládu nad svým životem. Nikdy se mě nikdo neptal, co chci nebo co nechci. Bylo to prostě tak, jak mi řekli. Prateta je a vždy byla skvělý člověk, ale nikdy mi nedala víc, než musela. Když jsem byl mladší, tak jsem například chtěl jet na výlet se školou do zoo, ale teta mi na mojí žádost ani neodpověděla. V podobném scénáři to bylo pokaždé. Ať už se jednalo o výlety, nové oblečení, knížky. Měl jsem prostě jen to, co stačilo k životu. Jedno léto jsem dokonce zkoušel pracovat, ale prateta mi všechny peníze zabavila. Že prý je to zbytečný přepych. Od té doby jsem často přemýšlel o budoucnosti. Co bude, až letos odmaturuju? Odejdu? Nechá mě odejít? A hlavně jedna otázka mě sžírala. Kdo by ve své blízkost chtěl takové monstrum, jako jsem já?