Červenec 2015

Alone: Chapter 2

24. července 2015 v 11:10 | *Em* |  *Alone*

O dva roky dříve:


V 6:30 se celým pokojem rozlehl otravný zvuk budíku a přerušil tak nekonečné ticho. Jessica se pomalu vyhrabala z postele, aby jej vypnula, a pak se konečně rozhlédla okolo sebe. "Super, další den na hovno." zamručela si pro sebe. "Cože?" Otočila se a spatřila svojí mámu ve dveřích, "Ale nic." "To bych ti taky radila."
Jessica už měla dost tohohle monotónního života, nudil jí. Chtěla zažít něco nového a hlavně být co nejdál od svých rodičů. Nevycházela s nimi dobře od doby, kdy se rozešli. Její otec měl novou rodinu a matka zůstala sama s dvěma dětmi. Mike, její bratr, byl nepoučitelný sukničkář a průserář. Momentálně chodil s největší mrchou na škole, Lisou. Lisa byla osobnost, co chtěla, to dostala. Jejich vztah byl však bouřlivý už od začátku, Mike nebyl zvyklý být věrný jedné holce a to bylo bodem úrazu.
Jessica si dala silné kafe a šla se vysprchovat. Za chvíli někdo zaťukal a ozvala se její máma: "Přišla Kath, vylez už, ať na tebe nemusí zase čekat." Nečekala na odpověď a odešla. Katherine byla jediná osoba, které Jess doopravdy věřila. Byly si podobné jak vzhledem, tak povahou. Ale v jedné věci nemohly být rozdílnější. Jess i přes svůj věčný pesimismus věřila, že jednou najde někoho, s kým bude skutečně šťastná. Kath si myslela, že o tu osobu už našla a poté ztratila, takže se spíš hnala ze vztahu do vztahu. Jess byla sama a kluci jí nechyběli.
"No konečně! Honem, pospěš si.." "Čau ,Kath, co se děje? Normálně ohledně času plaším já." Jess se ze všech sil snažila nesmát se jejímu pohledu, který naznačoval, že vážně panikaří. "Moc vtipný.. Potřebuju se před školou stavit za jednou holkou z prváku, má mi dát plášť na chemii. Jinak mám 5 a to je teď to poslední, co potřebuju. Nechci z ní prolítnout." "To stihneme, neboj. Jen na sebe něco hodím a jdeme."

Za půl hodiny už stály před třídou letošních prváků. Nijak zvlášť se s lidmi z té třídy nebavily, říkalo se o nich, že se baví jen mezi sebou a ostatními pohrdají. To, jak se Kathrine seznámila s Ali, byla jen náhoda. Narazily na sebe ve škole před kabinetem biologie a začaly se bavit. Teď byla Ali její jediná naděje a tak jim nezbývalo nic jiného než to překousnout a jít do oné třídy. Kath vešla dovnitř, zatímco Jess na ní čekala venku. Začalo zvonit a do dveří vletěl nějaký kluk a vrazil přímo do Jess. Oba letěli k zemi a dopadli s hlasitou ránou na ledovou podlahu. "Ježiši, jsi v pohodě?" "Kam si, sakra, koukal?!" "Promiň, neviděl jsem tě." Jessica se teprve teď podívala na toho kluka. Nevypadal špatně, byl naopak docela pěkný a bylo na něm vidět, že ho to mrzí. "Jessico! Hej! Nechceš třeba jít?" Kathrine na ní volala z druhé strany chodby, tak se otočila a rychlým krokem mířila do své třídy. Než vešla, otočila se směrem k tomu klukovi. Stále tam stál a díval se na ní. Ten kluk měl něco do sebe, jen zatím nevěděla co.


Ať se stane cokoliv

23. července 2015 v 21:31 | *Em* |  Jednodílné
Ocitla jsem se uprostřed nějaké ulice. Nepoznávala jsem to tu. Rozhlédla jsem se po okolí a zjistila, že všude po zemi je krev a střepy. Když jsem se podívala pozorněji, všimla jsem si bezvládného těla ležícího pár metrů ode mě. Přišla jsem blíže a hrůzou se mi zježily chloupky na krku. Z hlavy a tržných ranek od skla vytékala krev. Celé šaty jí už byly nasáklé. Stejně tak i vlasy. Beton byl zbarven tmavě rudou barvou, v níž se leskly skleněné střípky. Byla jsem zmatená, ale byla jsem si jistá jednou věcí. A to tou, že se právě dívám sama na sebe. Byla jsem mrtvá.
Byl den D. Čas jít s pravdou ven. Den, kdy jsem chtěla říct mému tátovi o mém vztahu. Vztahu, o kterém jsem si byla jistá, že mi nikdy neschválí. Nechodila jsem s jen tak ledajakým klukem. Vlastně jsem ani nechodila s klukem. Přes rok už žiju s dívkou.
Vždycky jsem se tohohle dne obávala. Věděla jsem, že lidi jako já můj otec neschvaluje. Bere je jako odpad společnosti, chybu v DNA. Myslí si, že tihle lidé by zasloužili šibenici.
Možná je to jenom mé zbožné přání, ale doufám, že ho tohle změní. Třeba ve mně uvidí to, co doposud. Vždyť se vlastně nic nestalo, uklidňovala jsem sama sebe. Vždycky se ke mně choval, jak nejlépe mohl, tak co by se vlastně mohlo pokazit? Miloval mě, jak jen nejvíc může otec milovat svou dceru. I přes to jsem cítila slzy stékající po mé tváři. Pevně jsem zavřela oči a snažila se uklidnit, Věděla jsem, že si to jen nalhávám. Když v tom mě objaly dvě mě dobře známé ruce a ucítila jsem dotek jemných rtů na mém krku. Usmála jsem se a objala jí, co nejtěsněji jsem dokázala. "Neboj se, všechno dobře dopadne, uvidíš." Políbila mě a já sem věděla, že ať se stane cokoliv, tak ona mě nikdy neopustí.
Stály jsme před bytem mého táty a já se furt neměla k tomu zaklepat. Beth už to nevydržela a zaklepala místo mě. Z vnitřku bytu bylo slyšet zanadávání a poté se dveře rozletěly dokořán a já litovala, že jsem sem vůbec šla. Z táty táhnul alkohol a na první pohled bylo vidět, že není radno si s ním zahrávat. "Co tu chcete?!" Vyštěknul na nás a pak se vrátil do obývacího pokoje. "Chtěla jsem ti někoho představit, pamatuješ? Měla jsem dnes s tou osobou přijít." Hlas se mi třásl a já se přes všechnu snahu musela chytit Beth, abych neupadla. "Co to má kurva znamenat?" Jeho hlas byl plný zloby a nenávisti. Začínala jsem se bát. Ale ne o sebe, ale o ní. Bála jsem se, co by mohl udělat. "My.. Chodíme spolu. J-Já jí miluju." V otci se vzedmula vlna nepředstavitelného vzteku, což byla ve spojení s alkoholem nebezpečná kombinace. Přiblížil se ke mně a na tváři mi přistála první facka. Beth vykřikla a trhnutím mě odstrčila. Postavila se přede mě a rukama mě objala. "Co si to dovoluješ?!" Tentokrát praštil jí a mě začaly téct slzy zoufalství. Další a další rány směřované na osobu, jež tolik miluju. Beth ležela na zemi a svíjela se bolestí. Mlátila jsem ho, jak jsem jen dokázala, ale on dál kopal do jejího zuboženého těla. Když už se téměř nehýbala, se přesunul ke mně. Couvala jsem a hmátla po noži položeném na stole. Máchala jsem mu s ním před obličejem, ale jako by mu to bylo jedno, jako by tušil, že mu nejsem schopná ublížit. V tomhle se ale mýlil. Byla jsem schopna udělat cokoliv, abych ochránila Beth. Zaútočil na mě a já ho řízla do zápěstí. Zařval a trhnutím mi nůž vyrval z ruky. Teď jsem byla bezmocná. Zavřela jsem oči a čekala, až bodne. Uslyšela jsem ránu a pak jsem viděla Beth řítící se proti němu. Poté jsem zachytila jen Beth padající k zemi s nožem v břiše. "Beth! Beth, prosím, ne." Ječela jsem a přes slzy už nic neviděla. Chtěla jsem se za ní rozběhnout, avšak otcovi silné ruce mě pevně sevřely. Táhnul mě přes místnost. Kopala jsem ho a křičela, ať mě pustí. Podařilo se mi vytrhnout z jeho sevření, ale zakopla jsem o nohu stolu a spadla jsem přímo na okno. To se roztříštilo a já proletěla skrz. Poslední před dopadem si pamatuji jen nadlidský výkřik.

Stála jsem nad svým tělem a cítila strašnou prázdnotu. Vlastně, co jiného můžou cítit mrtví? Až naříkání mě probralo z transu. Uviděla jsem uslzenou Beth, jak se sotva plazí k mému tělu. "Ne! Nesmíš mě tu nechat! Prosím, neopouštěj mě." Stála jsem vedle ní a dotýkala se její ruky, i přes to, že mě nemohla cítit. Dál brečela a svítala v náručí mé tělo. "Miluju tě. Slyšíš? Miluju tě!" "Taky tě miluju." Pošeptala jsem. "Vždycky budu s tebou, to slibuju." Políbila jsem jí na tvář a ona jako by to cítila, se jí v tu chvíli dotkla. Usmála jsem se a vstoupila do tmy.


Tajemství písně

23. července 2015 v 20:28 Jednodílné
Její nádherné modré oči byly znovu plné slz. Jak si přála zapomenout, nic si nepamatovat, avšak srdce vědělo své.
Pořád dokola se jí před očima zjevoval ten obraz toho večera. Připadalo jí, jako by se tam ocitla znovu. Stejné místo. Stejný okamžik. Pocity v ní vířily jako miliony pestrobarevných motýlů v Amazonském pralese. Cítila se zrazená celým světem, ale především jednou osobou. Tou, kterou tak dlouho považovala ze to nejlepší v jejím životě. Jak krutě se mýlila a jak teď litovala. Litovala té lásky, jež mu dala. Věnovala mu své srdce, své všechno. A on jí ho vrátil zlomené a naprosto neschopné dál fungovat.
Vzpomínala, jaký byl jejich první polibek, nejkrásnější chvíle, co s ním zažila. Tehdy se cítila šťastná a měla takovou radost ze života. Teď v ní však zbyla jen prázdnota. Nebyla nic víc než chodící schránka bez duše.
A pak přestala brečet. Jako ve snu se přemístila do své ložnice. Zde prožila tolik úžasných, ale i bezesných nocí. Posadila se na postel a začala psát. Noty, slova. Vše jí plynulo přímo ze srdce. Dostala ze sebe všechny pocity, všechnu tu bolest, kterou měl na svědomí ten mizera s andělskou tváří. Minuty ubíhaly a před ní ležel papír s písní, jež právě složila. Chtěla, aby svět věděl, co je zač, aby se podělila o svůj příběh.
Poté se zvedla a líným krokem vyšla ke koupelně. V ruce svírala žiletku ostrou jako břitva. Krev jí stékala po dlani a odkapávala k zemi. Uprostřed bílé místnosti se zhroutila k zemi. Cítila, že prášky začínají působit. Uchopila žiletku a poprvé pořádně řízla. Pocit úlevy projel jejím tělem jako elektrický výboj. A pak další a další. Postupně byla pokryta krví celá.
Oči se jí pomalu zavíraly a ona v té chvíli věděla, že nikdy neudělala lepší rozhodnutí. Píseň jí zněla v uších, jako by ji vedle ní někdo zpíval.

Zavřela oči a tím se vzdala svého života, toho posledního, co ještě měla.



Alone: Chapter 1

23. července 2015 v 19:40 *Alone*
Zase seděla sama v pokoji, který nenáviděla ze všeho nejvíc. Slzy se jí kutálely po tvářích. Vzpomínky na něj bolely, stejně tak jako myšlenky na zítřek. Má to vůbec cenu? Stejně to skončí jako jakýkoliv jiný vztah v jejím okolí. Milovala ho, to ano, ale v srdci věděla, že to nestačí ke šťastnému konci. A přeci to nevzdávala. I když jí jeho přítomnost ubližovala, tak bez něj jí bylo mnohem hůř. Nesnášela ten pocit neurčitého zítřka. Bála se, že odejde. A také, co mu bránilo? Ona? Už dávno věděla, že to není pravda. Dokázal jí opustit u předtím, proč by to nedokázal teď.